Od včely lesní ke včele domácí  
 
Tento název nevystihuje skutečnost: Včela medonosná se nestala domácím zvířetem ve smyslu tohoto pojmenování, nedošlo u ní k domestikaci. Podle výsledků vědeckých výzkumů a paleontologických nálezů v Čechách, Francii a Německu bylo možno usoudit, že stáří naší včely medonosné je minimálně 25 milionů let (pro srovnání: Homo sapiens je na Zemi asi 100 000 let). Podle včel zalitých v jantaru vidíme, že vzhled tehdejší včely se od dnešní včely medonosné podstatně neliší.  
Člověk brzy pochopil, že divoké včely žijící původně v dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou přinášet užitek. Poznal totiž, že v jejich obydlích může "sklízet" něco velmi dobrého, co může zužitkovat. Na jedné malbě ve španělské jeskyni Bicorp poblíž Valencie můžeme vidět postavu ženy, která obletovaná včelami vytahuje z dutiny ve skále plást.  
V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.  
Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Řeč o produktu včel medu je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék; Řekové se museli včelami určitě zabývat blíže.  
Ve středoevropském prostoru byla včela obyvatelkou lesa. Je jí vlastně doposud, protože ještě v lese žít může. Jako hnízdiště nebo obydlí jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Takový dutý pařez objevili archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7. století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Lidé je občas vyslídili, ale to bylo všechno; časem proto začati ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám.  
Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři nechovali včely výhradně v lese, ale později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů (kláty).
Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti včelařova obydlí, takže péče o včelstva byla jednodušší. Pro med nebylo nutno lézt na strom. Včelař vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí znamenala pro včelaře podstatné zjednodušení technologického procesu; uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané rovněž překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na ozdobu.  
Slovinec Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření matek s trubci. Tomuto nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na každém plástu panuje určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie založila roku 1769 ve Vídni školu na podporu chovu včel a jistě ne z protekce pověřila jejím vedením Antona Jansche. Jeho záslužnou práci ale po čtyřech letech ukončila předčasná smrt. Dnes je zřejmé, že i tako krátká doba měla pro tehdejší včelařství dalekosáhlý význam. Jako vzor může Janschova pedagogická činnost sloužit včelařským školám a poradenské službě i dnes.  
Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu. Prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické základy a vnitřní vztahy ve včelstvech. Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův "rámkový úl". V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný. Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský farář Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé prohlídce odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích vajíček.  
Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské techniky. Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815- 1878) zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé ji vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet, který vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a znamenal definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu přispěl farář Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle kterého je včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní zákonitosti života včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal tehdejšímu včelařství mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho dvojáky, trojáky a vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu.  
Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth (1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. "včelí mezery". Pohyblivé dílo tedy dostalo v nástavkové provozní metodě zelenou.  
 Když se objevily rámky v dnešní podobě, byly vynalezeny mezistěny, které bylo v rámcích nutno upevnit. Slouží k tomu drátkování rámků. Vzdálenost rámků byla řešena pomocí různých mezerníků, které jsou i dnes nepostradatelným zařízením.  
Postupem času vzniklo mnoho druhů a velikostí rámků. Bylo to dáno názory jednotlivých včelařů a v neposlední řadě i různými snůškovými podmínkami. Některé rámky se osvědčily, jiné se dnes nepoužívají.  
Ze zahraničních rámků, které našly použití po aplikaci metody nástavkových úlů, je možno jmenovat Dadant (43,5 x 30 cm) a Langstroth (44,8 x 32,2 cm).  
V roce 1904 předvedl na sjezdu včelařů v Brně František Adamec rámkovou míru 39 x 24 cm a nazval ji českou, tzv. Adamcovou mírou. Tento rozměr se i v současné době používá u českých včelařů nejvíce.
Již od konce 19. století se u nás vyráběly nejrůznější úly a doslovně platilo přísloví "co včelař, to výzkumník". Nesly názvy jako "Pětiletka", "Ležan", "Budečák", "Moravský univerzál" a vznikla i řada dalších bez konkrétního pojmenování. První pokus o zavedení úlů s jednotnou rámkovou mírou 37 x 30 cm a s názvem Čechoslovák proběhl v tehdejší ČSSR v roce 1960. Tento úl se nerozšířil, ale později se vyráběl jako nástavkový s oddělitelným dnem. Prvním sériově vyráběným nástavkovým úlem byl tzv. Tachovský úl. V jednom nástavku bylo devět rámků o rozměru 39 x 24 cm. 
Dnes se používají převážně pravoúhlé rámky větších rozměrů, protože se při přístupu shora snáze a lépe usazují.  
Na výrobu rámků se používají 8 až 10 mm tlusté lišty, široké podle provedení 20 až 25 mm. Dobře se zpracovávají lišty z lipového, olšového, topolového nebo smrkového dřeva bez suků. U větších rámkových měr jsou boční lišty z tvrdého, např. bukového dřeva. Rámek je pevný, nezdeformuje se po prvním použití a po důkladném očistění jej můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít. Zachování vzdálenosti plástů je snadné; při odpovídajícím tvarováním bočních lišt podle Hoffmanna nemusíme používat mezerníky.  
Před drátováním vyvrtáme, nebo prorazíme ve středu horní a dolní lišty otvory a protáhneme jimi drát z nerezavějícího materiálu ve vzdálenosti asi 6 až 7 cm. Aby se okraje mezistěny na koncích nevychylovaly, neměl by být drát od bočních lišt dále než 2 až 3 cm. Dráty potom napneme a oba konce připevníme. Dráty napínáme pouze tak, aby se neprohnuly lišty.  
Kromě popsaného svislého drátování je možné i drátování vodorovné. Drát můžeme v tomto případě bezpochyby napnout silněji; stává se ale, že zavíčkované plásty s plodem a medem se při kočování rozlomí. Mezistěny se zatavují nejlépe elektrickým proudem. Trafo zapojené 6V připojované postupně na jednotlivé dráty vyvine dostatek tepla k tomu, aby se drát vtavil do mezistěny. Včasným odpojením kontaktu zabráníme tomu, aby se drát mezistěnou protavil až na druhou stranu. Abychom docílili toho, že včely vyplní rámek dílem po celé ploše, přiložíme spodní okraj mezistěny až na dolní lištu. Mezeru mezi horní lištou a mezistěnou zastaví včely dříve než mezeru u dolní lišty  
Při velmi vysokých mírách se v medníku nepoužívá stejně velký rámek, ale rámek poloviční výšky. Pokud umístíme tyto rámky do rozteče dvojnásobné šířky (např. 50 až 60 mm), vybudují včely velmi tlustý plást. Do buněk s dvojnásobnou hloubkou nemůže matka klást vajíčka. Nemusíme proto používat mateří mřížku. Při dobré snůšce jsou tyto buňky naplněny výhradně medem. U větších provozů se rámky s dvojnásobnou šířkou kvůli dvojí rámkové míře již nepoužívají.  
 
 Úly přístupné zadem  
 
Ke stavbě úlů s pohyblivými plásty v rámcích bylo vhodnější dřevo. Pro chov včel si mnoho včelařů zkonstruovalo vlastní typy úlů. V řadě dnešních provozů se používají úly přístupné zadem. Bylo by zbytečné vyjmenovat všechny typy úlů, zejména když již nejsou podle údajů speciálních obchodů, a to zvláště začátečníky, požadovány.   
 
Příčná (teplá) stavba  
 
 V tomto případě jsou rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, ve které je česno. Jednotlivé rámky musíme při jednoduchém provedení vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Ještě to jde, pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky. Čím více se blížíme česnu, tím je práce komplikovanější. Ještě těžší, nepohodlnější a časově náročnější je potom vracení rámků. Nezřídka se při takovém větším zásahu ztratí matka nebo ji rozmáčkneme na stěně úlu. Určité ulehčení práce přinesla konstrukce vysouvacího zařízení. Rámky jsou v tomto případě zavěšeny na kovových kolejničkách a celé dílo se vysune do zezadu přivěšené bedny. S rámky se potom manipuluje shora. Takové zařízení ale vyžaduje určitou údržbu. Přestane být např. funkční, jestliže včely zastaví mezeru mezi horními loučkami rámků a stropem úlu.   
 
Podélná (studená) stavba  
 
Při tomto provedení stojí rámky kolmo na česnovou stěnu. Rámky zde mohou být vytahovány jednotlivě nezávisle na sobě. Protože však mezera mezi jednotlivými plásty je 10 mm, vytáhneme první postranní plást z úlu, další potom pootočíme, jako bychom listovali v knize a posuneme stranou. Podle toho si tento úl vysloužil pojmenování "listovák". Proti systému úlů přístupných zadem s příčným uspořádáním plástů bez vysouvacího zařízení znamenal tento typ zřetelný pokrok; brzy se ale ukázalo, že při zatmelení, zastavění a při poměrně značné délce rámku (až 37cm) není vytahování rámků tak jednoduché, jak se zpočátku předpokládalo. Hodně se přitom mačkaly včely. Kromě toho včelařův dech dráždil včely v uličkách mezi plásty, neboť manipulace se včelstvy se odehrávala ve výši očí.   
 
Společné znaky typů úlů  
 
Až na několik málo výjimek jsou úly přístupné zadem (s příčným nebo podélným postavením rámků) rozděleny na plodiště a medník. Tyto prostory jsou odděleny mateří mřížkou, která bývá někdy zabudována natrvalo. Počet rámků podřízený prostoru je 10 až 15. Prostor je uzavírán okénkem, které u listováku slouží díky své konstrukci i jako stavební rámek. V medníku se místo skleněných tabulek používá husté drátěné pletivo. Okénkem můžeme pozorovat včely v uličkách mezi plásty nebo na posledním plástu.  
Krmení je možné pomocí vestavěného bočního krmítka nebo krmítka zavěšeného na okénko. Výhodou je, že můžeme postavit dva nebo tři úly na sebe; potřeba místa je proto malá. Hodí se do včelínů nebo na kočovné včelnice. Při práci s tímto typem úlu se nemusí vynakládat mnoho síly. Stačí pouze tolik, kolik je nezbytné k vytažení a opětovnému zavěšení rámku. To ocení zejména ženy a starší nebo tělesně postižení včelaři, zvláště když je při vhodném uspořádání úlů možno ve včelách pracovat vsedě.  
 
Úly přístupné horem  
 
Zatímco v Evropě se po vynálezu rozběrného díla rozšířily úly přístupné zadem, v Americe tomu bylo poněkud jinak. V polovině 19. století zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely nazastaví. Z Ameriky nastoupily úly přístupné horem svoji vítěznou cestu do světa a v posledních letech nacházejí stále více vyznavačů i u nás. Příčina by mohla být mj. i v tom, že v chovu včel začínají i u nás hrát úlohu ekonomické faktory.  
Typickým, po dlouhou dobu používaným úlem přístupným horem byl úl Zanderův, který sestrojil Prof. Zander v Erlangenu ve dvacátých letech. Bylo v něm 10 nebo 9 podélně uspořádaných plástů, přičemž dolní část měla pevné dno. Stejná konstrukce se ještě dnes používá u několika typů truhlíkových (nástavkových úlů).  
Princip úlu přístupného horem našel plné uplatnění tehdy, když bylo odděleno pevné dno a jako volný, pohyblivý  díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu, který si v různém provedení našel cestu k mnoha včelařům.  
 
   
Nástavkový úl  
 
Moderní nástavkové úly mají řadu dobrých vlastností, které využívají ekonomicky myslící a racionálně pracující včelaři. Jsou to zejména:  
- jednoduchá, včelstvu přizpůsobená konstrukce,  
- bezproblémové ošetřování včelstev,  
- kočovná předsíňka (stěna) nebo vysoký podmet  
- volné rozestavení bez dodatečných ochranných zařízení  
- jednoduchá a rychlá přeprava.  
Konstrukce je jednoduchá a přizpůsobená potřebám včelstva. Na prvním místě je nutno jmenovat dostatečně velký prostor. Je-li v nástavku 10 až 12 rámků orientovaných podélně, může být při délce rámku 42 cm dosaženo kulového tvaru i na šířku. Dlouhodobá pozorování potvrdila, že zimní chomáč se vytváří převážně uprostřed nástavku na šířku 4-5 plástů. Včelstvo má na jaře po obou stranách dostatek prostoru k roztažení. Úl, který by měl včelám vyhovovat, musí mít i dobře izolované stěny. Používání dřeva jako mate
riálu na stavbu úlů se za mnoho let tisíckrát osvědčilo. Stěny úlu izolované pěnovými polymery mají právě na jaře při nastupujícím rozvoji tu výhodu, že nedovolují, aby při proměnlivém počasí a velikých teplotních rozdílech teplo unikalo příliš rychle. Včelstvo se v takových úlech stahuje do zimního hroznu podstatně později. V dobře izolovaném úlu vystaveném za horkých
 letních měsíců na přímém slunci nevylehávají včely před česny tak jako ve stejně umístěných neizolovaných dřevěných úlech. Nesmíme ale zamlčet nevýhodu izolačních látek. Ty jsou většinou neprodyšné, takže vzniká větší množství kondenzované vody než v úle dřevěném. K vyřešení tohoto problému stačí přes celý nástavek široké, 2-3 cm vysoké česno, které umožňuje intenzivní výměnu vzduchu s okolím.  
Dobře izolované víko brání tomu, aby unikalo vzhůru stoupající teplo. Můžeme vycházet z toho, že víko nástavkového úlu musí být nejteplejším místem. O jednoduché konstrukci lze hovořit, má-li nástavkový úl co nejméně jednotlivých částí.
Člověk si ze včely žijící volně v lese udělal užitečného pomocníka. Včela se ovšem nestala domácím "zvířetem". Nemusíme ji denně krmit a ošetřovat, ale ani ji nemůžeme jen tak zavřít. Pokud by včely na jaře v létě a na podzim nemohly delší dobu létat, znamenalo by to jejich smrt; pokud se včelař o včely dobře postará, může jít klidně na tři týdny 
na dovolenou - včely jej vůbec nepotřebují.