Dospělá včela má stejnou stavbu těla jako ostatní hmyz se třemi hlavními částmi: hlavou, hrudí (thorax) a zadečkem (abdomen). Z buňky se líhne jako hotový hmyz (imago). Nemůže a ani nepotřebuje dále růst; brání tomu chitinizovaná zevní kostra. která pokrývá celé tělo včely a je funkčně srovnatelná s podpůrnými částmi (kostrou) těla savců. U včely je ovšem tento podpůrný systém na povrchu těla, zatímco u savců je uvnitř těla, je obalen svalstvem a pokryt kůží. Každá část těla obsahuje životně důležité orgány.Praktický včelař by měl znát stavbu těla včely, chce-li včelařit racionálně a úspěšně.   
Hlava 
Při pohledu zepředu má hlava včely přibližně trojúhelníkový tvar s plochou přední stranou a lehce konkávní stranou zadní. S hrudí je spojena tenkým, kožovitým pohyblivým krkem, kterým procházejí z hlavové dutiny do těla trávicí trubice, nervy, tepna (aorta) a vývody žláz. Hlava nemá pouze funkci nosiče orgánů smyslových. Jsou na ni umístěny další životně důležité orgány a žlázy.   
 
Oči 
U včely musíme rozlišovat dvě složené oči a tři jednoduché (temenní) oči na horní části hlavy. Temenní oči reagují na světelné dráždění: k "vidění" používá včela jedině složené oči. Mohou vnímat polarizované světlo což je velmi důležité pro orientaci při zatažené obloze. Složené oči se skládají z mnoha jednotlivých oček (ommatidií, facet); každé z nich zobrazuje malý výřez jako bodový obraz, z jejichž součtu vzniká celkový rastrovaný obraz. Ve srovnání s okem lidským nevidí včela na dálku tak ostře. Pavučina je pro ni pouhá záclona; často do ní proto vletí. Dělnice má asi 3000 jednotlivých oček (facet), zatímco u trubce bychom jich napočítali v jednom oku 6500. Ve srovnání s okem lidským má včela i odlišné vnímání barev. To, co vidíme zřetelně jako zářivou červeň, je pro včelu černé nebo tmavošedé. Ultrafialové barvy nevidíme zase naopak my, ale oči včely jsou touto vlnovou délkou drážděny nejvíce. Zatímco člověk rozliší mezi červenou a modrou asi 60 barevných odstínů, u včely je to málokdy více než dvanáct. Nejvýraznějšími barvami jsou pro včelu oranžová, žlutá, zelená, modrozelená, modrofialová a ultrafialová; včela přitom ale od sebe téměř nerozlišuje oranžovou, žlutou a zelenou. Žluté a modré květy nebo rozkvetlé plochy jsou pro včelu nejnápadnější; velkou roli hraje rovněž tvar květů. Zřetelné členité obrazy nebo předměty rozliší včela velmi snadno. Pro včelaře to znamená, že může včelám označit jejich úly, aby se omezilo zalétávání. Členěný tvar ve žluté, modré, černé a bílé barvě stačí. Dnešní nástavkový včelař však označuje většinou jen ty úly, ve kterých jsou mladé matky v oddělcích; je potom menší pravděpodobnost, že se oplozující se mladé matky zalétnou.   
 
Tykadla 
Jsou to dva volně pohyblivé přívěsky, jež jsou přirostlé k čelní straně hlavy měkkou membránou. Reagují na pachové, chemické a mechanické podněty. Protože život včelstva se odehrává převážně ve tmě, musí být smysly nezávislé na světle, tedy čich a hmat, velmi vyvinuté.   
 
Nervový systém
Nervový systém odpovídá podmínkám utváření včelího těla. Vzhledem k pevné vnější kostře se musely vyvinout zvláštní orgány reagující na nejmenší dotek nebo velmi nízký tlak: mnoho chloupků z jejího hustého ochlupení je napojeno na smyslové nervové buňky. Zvlášť velké množství je jich na tykadlech, která také představují hlavní sídlo čichu. Díky pohyblivosti smyslových chloupků vyvolá již sebemenší dotek, otřes nebo závan vzduchu na přilehlé nervové (smyslové) buňce podráždění s vysláním nervového vzruchu. Centrální nervový systém má jednoduchou stavbu; skládá se z mozku umístěného v dutině hlavy a z břišní nervové pásky, která probíhá po celé délce včelího těla. Mozek je u dospělé včely složen z nadjícnové a podjícnové nervové zauzliny, v průběhu břišní nervové pásky jsou dále dvě nervové zauzliny v hrudi a pět zauzlin v zadečku. Mozek (~750 000nervových buněk) a břišní nervová páska obsahují mnoho nervových buněk a nervových vláken, která vedou ve svalům. Jiná vlákna vedou od periferních smyslových orgánů; ta předávají např. zrakové, pachové nebo mechanické podněty do mozkových buněk, kde jsou odpovídajícím způsobem podle okamžité situace zpracovány a předány do pohybových center v břišní nervové pásce. Díky tomuto pochodu může včela reagovat přirozeným způsobem na podněty vnějšího okolí, např. okamžitým přerušením sběrací činnosti, když se obloha zatáhne tmavými bouřkovými mraky.   
 
Kusadla (mandibuly) 
Jsou připevněna na hlavové schránce po obou stranách ústního otvoru. Jejich pohyb je zajišťován svalstvem. Dělnice je používají ke zpracovávání vosku, požívání pylu, ke kousání a všem ostatním činnostem v úlu, při kterých je potřebný párový uchopovací nebo hnětací orgán. Včela jimi ale neprokousne slupku ovoce, jako jsou hroznové nebo jiné bobule. Matka má větší kusadla než dělnice. Vpředu na nich má ještě silný zub, kterým otevře víčko mateřské buňky (matečníku) jako konzervu. V bezprostřední blízkosti kusadel (za čelní stěnou hlavy) je hornočelistní (kusadlová, mandibulární) žláza. Ta u dělnic vylučuje sekret ke změkčování vosku. Zatímco trubci tuto žlázu nemají, u matek je mimořádně vyvinutá. Vylučuje mateří látku, která je v nesmírně malém množství předávána na všechny jedince včelstva a způsobuje jeho soudržnost. Mateří látka je exoferomon zprostředkující informaci o přítomnosti matky. Pokud mateří látka chybí, je k dispozici pouze v nedostatečném množství včelstvo již není s matkou a vlastním stavem spokojeno. Podle Butlera. který tuto látku objevil v r. 1954, je u čerstvě vylíhnutých matek i matek přestárlých její produkce mizivá.   
 
Sosák 
Sosák je sacím orgánem. kterým může včela přijímat med, nektar, spadky (medovici), jinou potravu a vodu. Celý sosák je tvořen mnoha jednotlivými částmi, jednou z nich je jazyk. Po skončení příjmu potravy není možno sosák pozorovat. Podle včelí rasy kolísá délka sosáku od 5,9 do 6,9 mm. Výběrem při chovu se uplatňovala i snaha vyšlechtit včelu s velmi dlouhým sosákem, aby bylo možno využít snůšek z červeného jetele. Vzhledem k úbytku této snůšky není dnes tomuto požadavku přikládán dřívější význam.   
 
Hltanové žlázy 
Velikost a funkce hltanových žláz podléhá sezónní variabilitě a jiným podmínkám života ve včelstvu. Tyto žlázy jsou tvořeny dvěma podlouhlými hrozny malých váčků, které jsou složeny v četné kličky na bočních stranách hlavové dutiny: jejich celková délka je dvojnásobkem délky celého těla včely. Mají je pouze dělnice a produkují mateří kašičku. Po vylíhnutí včely se žláza musí k produkci mateří kašičky, sloužící k výživě plodu, vyvinout. Z tohoto důvodu musí včely konzumovat pyl. Když včela projde funkcí krmičky (po 12. dni věku), hltanové žlázy zakrní, jejich činnost může být ale v případě potřeby obnovena. Ve výjimečných případech jsou krmné žlázy plně vyvinuty i u starších včel. U zimních včel (přezimující včely) se hltanové žlázy plně vyvinou až po přezimování.   
 
Hruď (hlavohruď) 
V hrudi je centrum pohybového aparátu, kde mohutné vnitřní svalstvo ovládá nohy, křídla, ale i hlavu a zadeček. Pohyby svalů kontroluje nervový systém.   
 
Nohy 
3 páry nohou slouží nejen k pohybu po pevné podložce, ale i ke sbírání a transportu pylu. Každou nohu vytváří šest částí, které jsou vzájemně pohyblivě spojeny klouby. Pohyblivost jednotlivých kloubů je omezená, což je však kompenzováno jejich velkým počtem a růzností směru pohybu. V kyčelním kloubu se každá noha jako celek může pohybovat pouze dopředu, nebo dozadu. Klouby mezi následujícími částmi nohy jsou postaveny v různých úhlech s rozdílnými směry pohybu, takže jednotlivé polohy částí nohy umožní pohyb ve všech třech rovinách; to hraje důležitou roli při sběru pylu a vytváření pylových rousků. Sběr pylu je podporován odpovídajícím ochlupením nohou. Mimořádný význam na prvním páru nohou má čisticí orgán. Je umístěn na patě bezprostředně pod kloubem a má tvar kruhového vyhloubení, které je na okrajích porostlé radiálně směrovanými silnými štětinkami. Důležitou opěrnou součástí čisticího orgánu je blanitý výčnělek na holeni. Tímto orgánem protahuje včela po každé návštěvě květu svoje tykadla, aby je zbavila prachu a pylu. Pro udržení správné funkce mnoha čidel umístěných na tykadlech je to nezbytné. Čistění je tak automatické, že včela protahuje aparátem tykadla i v tom případě, že jsou úplně čistá.   
 
Křídla 
Kořeny obou párů křídel přisedají na boku středního a zadního segmentu hrudi. Křídla jsou spojena s hrudí klouby, které jsou na rozhraní hřbetních a bočních článků. Přední křídla jsou mnohem větší než zadní a mají bohatší žilkování. Obě křídla se mohou spojit řadou háčků na předním okraji zadního křídla a záhybem na zadním okraji předního křídla a kmitat společně. Včela ale může s křídly dělat i jiné věci, než jimi pouze mávat. Díky pohyblivému uchycení na hrudi jimi může pohybovat nahoru a dolů, může jimi otáčet nebo je zkřížit, ale může si je také přiložit na tělo. Díky těmto aerodynamickým možnostem může včela měnit směr letu (letět rovně, stoupat, klesat, opisovat křivky nebo kružnice) a jeho rychlost, která je ovšem značně ovlivňována zatížením včely. Může jít o sladinu, pyl, vodu, nebo i naplněný výkalový vak. Včela, která letí za potravou, má kmitovou frekvenci kolem 250 za sekundu (250 Hz). Včela letící z pastvy má frekvenci poněkud nižší, asi 240 Hz. Je to zřejmě dáno hmotností nákladu. Bzukot podrážděné včely při bodnutí má frekvenci 285 Hz. Trubci vydávají tón s kmitočtem 207 Hz. Ten je nápadně hlubší než zvuk letu dělnic. Dosud nespářená matka má tón a tedy i rychlost kmitání křídel 253 Hz. Po oplození frekvence rychle klesá na hodnotu 226Hz. Za bezvětří dosahují včely rychlosti 8 m/sec. což odpovídá přesně 29km/hod. Při protivětru rychlost zvýší. s větrem "v zádech" ji patřičně sníží. Pro chovatele včel se musíme ještě zmínit o loketním (kubitálním) indexu jako o výběrovém a určovacím znaku včelích ras. Tento index udává vzájemný poměr 2 úseků kubitální žilky na předním včelím křídle. U rasy Carnica získáme hodnoty větší než 2 u severské včely menší než 2. Vhodným měřicím zařízením se tyto hodnoty dají zjistit velmi snadno. Pod mikroskopem lze tyto hodnoty dobře i odhadnout.  
 
Zadeček 
Zadeček je složen ze segmentu (článku), z nichž hřbetní jsou velké a břišní malé. Překrývají se jako střešní tašky zepředu dozadu a jsou vzájemně propojeny přeloženou membránou. Celý zadeček se může podélně i příčně zvětšit a zase stáhnout zpět. Když včela intenzivně dýchá můžeme tyto pohyby zřetelně vidět. S hrudí je zadeček spojen krátkou tenkou stopkou. Může se proto volně pohybovat ve všech směrech. Svaly pro pohyb zadečku jsou pod posledním hrudním článkem. V zadečku jsou umístěny následující orgány: trávicí orgány s medovým váčkem, česlem, žaludkem a konečníkem, žihadlo s jedovým váčkem, dále voskové žlázy, vonná žláza, srdce, srdeční komory, tukové tělísko, dýchací systém rozmnožovací (pohlavní) orgány.   
 
Trávicí orgány 
Přesně řečeno, trávicí orgány začínají již ústním otvorem na dolní straně hlavy. Za hltanem schopným nasávání pokračuje dlouhý úzký jícen procházející krkem, hrudí a zadečkovou stopkou do medového váčku, který je umístěn v přední části zadečku. Česlem prochází potrava do žaludku, který má rovněž název střední střevo. Posledními částmi trávicího systému je tenké střevo a vakovitý konečník (výkalový vak). Ten vyúsťuje řitním otvorem, jenž je mezi žihadlem a posledním hřbetním článkem zadečku.  
 
Medový váček, česlo 
Medový váček je hruškovitý orgán, představující rozšíření trávicí trubice. Je velmi pružný: zcela naplněný má objem 50 až 60 mm3 a jeho hmotnost je 40 až 70 mg. Do váčku uložený nektar, medovici, krmivo a v neposlední řadě vodu přináší včela do úlu, část spotřebuje k úhradě energie potřebné k vyhledávání potravy. Česlo plní úlohu regulačního uzávěru mezi medovým váčkem a žaludkem. Tvoří je kalich směřující do medového váčku složený ze čtyř chlopní. Umožňuje pohyb potravy z váčku do žaludku, ale ne naopak. Tímto způsobem se v těle včely přesně odděluje to, co bude stráveno a spotřebováno, od toho, co bude po inverzi uloženo do plástu.  
 
Žaludek
Žaludek umožňuje trávení potravy. Buňky žaludečních stěn, jejichž plocha je zvětšena mnoha příčnými řasami, vylučují trávicí šťávy. Zpracované živiny pronikají peritrofickou membránou a nejkratší cestou se žaludeční stěnou dostávají přímo do hemolymfy včely. V tenkém střevě a konečníku se absorbuje především voda ze střevního obsahu a vylučují zbytky. Rektální žlázy vyrovnávají v těle včely bilanci voda - soli. Přisuzuje se jim vylučování sekretu sloužícího ke konzervaci výkalu tlumením rozvoje hnilobných bakterií. V místě spojení mezi žaludkem a tenkým střevem ústí do trávicí trubice množství tenkých trubiček - Malpighiho orgány (určitá obdoba ledvin), které jako vylučovací orgány zajišťují odstraňování nežádoucích produktů výměny látkové a solí z hemolymfy. Pronikají v podstatě celým zadečkem a mají bezprostřední kontakt s volně proudící hemolymfou. Odpadní látky vznikající při výměně látkové jsou vyprazdňovány do tlustého střeva a jsou odváděny společně s výkaly.   
 
Konečník (výkalový vak) 
V této dutině se shromažďují nejen veškeré odpadní produkty vznikající při výměně látkové, ale i nestravitelné části potravy. To má mimořádný význam jednak za déle trvajících dešťů v létě, jednak v bezletovém období v zimě. Zdravé včelstvo nekálí v úlu po plástech. Výkalový vak musí proto být velmi roztažitelný: po dlouhém zimním období muže vyplňovat větší část zadečku.   
 
Žihadlo s jedovým váčkem 
Vlastní žihadlo vytvářejí dvě souběžné, do špičky protažené štětinky, které mají na konci zpětné háčky. Součástí žihadla je i chitinizovaný žihadlový bodec. V klidové poloze je žihadlo zataženo v žihadlové komoře, která je umístěna na konci zadečku. Se zadečkem je spojeno prostřednictvím stigmálních destiček (mají dýchací otvory) a jejich svalstva. K žihadlu funkčně patří jedový váček a jedová žláza. Při bodnutí se špička zadečku ohne prudce dolů a činností svalů zesílenou pákovým efektem se z žihadlové komory vysune žihadlo. Žihadlo je vtahováno do kůže postupným vsouváním dvou žihadlových štětin se zpětnými háčky. Štětiny současně zatahují do rány i bodec žihadla až po jeho rozšířenou část, přičemž je víceméně složitou činností štětin vpravován do rány i včelí jed z jedového váčku. Prudkým pohybem zadečku se včela snaží zapíchnout špičku žihadla do kůže. Po proniknutí žihadla zrohovatělým povrchem pokožky zakotvuje včela v kůži pomocí zpětných háčku žihadlovou štětinu. Střídavým pohybem svalů vtahuje žihadlo hlouběji do kůže, až pevně drží. Díky zpětným háčkům nemůže včela žihadlo vytáhnout, takže si při odlétnuti vytrhne z těla jedový vaček i s jedovou žlázou a nervy. Při pozorování zapíchnutého žihadla jsou zřetelně vidět jeho stahovací pohyby. Bylo by velmi neprozřetelné, kdybychom chtěli žihadlo‚ rány vytáhnout uchopením jedového váčku palcem a ukazováčkem. Je to sice možné, dojde však ke vtlačení jedu do rány. Předejdeme tomu tak, že žihadlo seškrábneme nehtem palce. Při bodnutí utrpí včela-dělnice těžké vnitřní zranění. na které potom asi během jednoho dne uhyne. Vypadá to zcela nesmyslně a platí to s podstatným omezením. Včela má totiž žihadlo především na to, aby se bránila proti jinému hmyzu. V takovém případě o žihadlo (a život) nepřijde, protože na rozdíl od kůže člověka nebo savce je z těla hmyzu vytáhnout muže. Při bodnutí hmyzího jedince nedochází k pevnému sevření štětin s háčky. Žihadlo matky je poněkud delší; štětinky a zpětné háčky jsou méně vyvinuty. Zpětné háčky jsou pouze tři: matky používají žihadlo téměř výlučně jako kladélko ke kladení vajíček, jinak poslouží k usmrcení konkurenčních matek. V případě použití matka o žihadlo nepřijde. Trubci žihadlo nemají.   
 
Včelí jed 
Jeho složení je velmi komplikované: účinky jedu pozná časem každý včelař. Pálivou bolest na místě vpichu vystřídá červený pupínek s bílým středem a typickými příznaky, jako je zrudnutí, teplota, poškození buněk ve vpichovém kanálku a menší, nebo větší otok. V normálních případech tyto potíže zmizí během 24 hodin. U přecitlivělých jedinců se mohou vyskytnout bolesti hlavy, závratě a zvracení, někdy dokonce vyrážka. Případy úmrtí po jednom nebo více bodnutích včelami se mohou vyskytnout, ale jsou velmi vzácné. Má-li citlivý postižený velké potíže, měl by lékař aplikovat injekci. Jinak se doporučuje co nejdříve vytáhnout žihadlo a přiložit obklad s octanem hlinitým. Otok zmírní i přiložené řezy z brambor nebo jablek. Alergickým (přecitlivělým) osobám lze poradit desenzibilizaci, kterou muže provést lékař. Lidé, kteří nejsou přecitlivělí, se po určité době stávají imunními. Je-li včelař v průběhu roku bodán častěji, bývají otoky menší, nebo se vůbec se objevují: bolest se ovšem dostaví jako dříve a starší včelaři tvrdí, že s přibývajícími roky její intenzita roste.   
 
Žlázy voskové  
Jsou umístěny v párech na břišní straně posledních čtyř článku zadečku včely, a to na vnitřní straně tzv. voskových zrcátek. Voskové žlázy jsou pouze specializované okrsky normálních kožních buněk. V období tvorby vosku se značně vyvinou do výšky a dostanou žláznatou strukturu. Vosk v tekutém vytéká jemnými póry ve voskových zrcátkách ven a tuhne v prostoru mezi zrcátky a břišními články. Odtud včela setře malé plátky vosku zadní nohou, požvýká je kusadly a dále zpracovává. Po skončení činnosti voskové žlázy degenerují.   
 
Vonná žláza  
Je na vnitřní straně sedmé hřbetní šupiny. Můžeme ji najít podle hladkého nad žlázou ležícího vyklenutí, které je dobře vidět, zejména když včela větrá. Jde o větrání "signalizační", pří sklopeném posledním zadečkovém článku, když celý zadeček je nadzvednutý. Rozptylovaný sekret je typickým feromonem s orientační funkcí. Sekret, který žláza produkuje, umožňuje včelám rozlišit vůni obyvatel úlu od cizích včel
 
Srdce, srdeční komory  
Srovnávání tohoto orgánu se srdcem savců by bylo zavádějící. V celém těle má včela pouze jeden oběhový orgán - srdce. Jako tenká trubička vede podél celé hřbetní strany zadečku, stopkou prochází do hrudi a dále do hlavy, kde se otvírá. Část uložená v zadečku je označována jako vlastní srdce. Část v hrudi je aorta. Srdce má po stranách 5 párů štěrbin, kterými je krvomíza (hemolymfa) nasávána, odtud proudí do hlavy. Potom proudí volně zpět, omývá všechny orgány a zásobuje je potřebnými živinami. Včelí hemolymfa
má nevýraznou jantarově žlutou barvu.   
 
Tukové tělísko  
Především ve včelím zadečku najdeme roztroušené nepravidelné masy jemné, obvykle bílé tkáně. Tvoří ji velký počet řídce nakupených buněk. Označujeme je jako tukové buňky, nebo tukové tělísko. Jako rezervní tkáň slouží k ukládání živin, které muže včela v daném okamžiku postrádat. Zatímco již dospělá včela ukládá do tělíska přebytečné látky z hemolymfy, mladé včely vytvářejí v prvním týdnu života tělísko, které obsahuje zásoby tuku a bílkovin. Zvlášť výrazné je to u včel, které se vylíhly v pozdním létě nebo na podzim a nemusí se již starat o plod. Jejich enormně velké tělísko s vysokým obsahem tuku a bílkovin (tukově-bílkovinné tělísko), které se jim vytváří po spotřebování nadměrného množství pylu, jim umožňuje krmení prvního jarního plodu.   
 
Dýchací systém  
Stejně‚ jako všechny živé organizmy potřebuje i včela pro svou látkovou výměnu kyslík. Kysličník uhličitý musí kýt jako odpadní látka z těla odváděn. Na rozdíl od savců, u kterých zajišťuje přísun kyslíku do tkáně krev, mají včely rozvětvený systém vzdušnic (trachejí), které přivádějí kyslík (vzduch) z vnějšku přímo ke všem tkáním a orgánům uvnitř těla. Krvomíza (hemolymfa) odebírá pouze tolik kyslíku, kolik ho spotřebuje sama. Vzdušnicový systém je velmi rozvětvený a mohutný. Jeho součástí jsou tenkostěnné vzdušné vaky, kterých má včela velký počet. Největší jsou v zadečku, menší najdeme i v hrudi, hlavě a dokonce i v nohách. Když včela nemůže naplnit vzduchem velké vzduchové váčky (například přeplněním výkalových vaků), nemůže létat. S okolní atmosférou jsou vzdušnice propojeny dýchacími otvůrky stigmaty. Tři páry takových stigmat má včela na hrudi, sedm na zadečku. Zvláštní uzávěrný mechanizmus reguluje proudění vzduchu dovnitř a ven. Stigmata jsou kromě toho chráněna hustými chloupky.   
 
Pohlavní orgány matky  
Dva velké vaječníky hruškovitého tvaru, které obsahují zárodečné buňky, jsou složeny z asi 180 těsně vedle sebe srovnaných vaječných rourek. V nich probíhají všechny etapy vývoje vajíčka až do oplození. Vaječné rourky ústí přes vejcovody do pochvy. Poblíž pochvy je kulovitý útvar semenný váček se spermiemi, které získala matka při páření.   
 
Pohlavní orgány trubce  
Pohlavní orgány trubce mají tři části. Varlata, ve kterých se vyvíjejí spermie, tvoří jeden pár plochých tělísek, leží vpředu po stranách zadečku a u čerstvě vylíhnutého trubce jsou asi 5 mm dlouhá. U pohlavně zralého trubce se spermie přesunou chámovodem do lahvovitého chámového váčku, kde jsou uloženy až do doby páření. Chámový váček je propojen s penisem přes hlenovou žlázu a dlouhý vstřikovací (ejakulační) kanálek. Při páření je penis vychlípen ven. Totéž se nám podaří, když mírně stlačíme za deček pohlavně zralého, tj. 12 dnů starého trubce. Semeno je při páření vytlačeno rychlým stahem svalů chámového váčku přes hlenovou žlázu do vstřikovacího kanálku a vysunutého penisu a vystříknuto ven. Vychlípení penisu má za následek trubcovu smrt. I z tohoto důvodu musí být trubců dostatečný počet